Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

17.8.2020

Ženy teď dosahují vysokého vzdělání a mají zájem ho pak uplatnit, když do něj vložily tolik energie. U mladé generace mužů si všímám, že to vnímají pozitivněji, pro starší je to někdy stále problém.

Adamová: Posílají mě k plotně, ale politika je i pro ženy

Jako jediná žena stojí v čele zdejší parlamentní strany. Nejen mě asi zajímá, jaká je šéfka TOP 09 a co ji do politiky přivedlo. Politika jí bavila již od studií na gymnáziu a TOP 09 zvolila, protože jí je blízká svými hodnotami i svými otci zakladateli.

Nedávno jste se společně s kolegyněmi z Poslanecké sněmovny omlouvaly mužům, že jste jim vstoupily na výsostné území. Myslela jste to samozřejmě s nadsázkou, ale podobné názory asi nejsou tak výjimečné?

V tomto případě šlo určitě o nadsázku a satiru, byla to reakce na nahrávku, která prolétla českým internetem. Nedělám si iluze, mnozí lidé si pořád myslí, že bychom se měly držet něčeho jiného, než je politika, která je u nás vnímaná jako velmi mužská záležitost.

Vy ne?

Já ji tak nevnímám. Ve společnosti je žen a mužů půl na půl, i v politice by tak měla být zastoupena obě pohlaví co možná nejvyrovnaněji.

Kdy vám ten fakt, že jste žena, někdo nepříjemně předhazoval?

Na začátku mi chvilku trvalo, než jsem si v internetovém prostředí zvykla, že na mě neútočí za moje názory nebo argumenty, ale za to, že jsem žena a měla bych být u plotny, rodit děti, nezajímat se o věci veřejné a hlavně se do nich neplést. Takové komentáře vypovídají víc o jejich pisateli než o mně. Nenechávám se jimi ovlivnit.

Jedna věc je anonymita internetu, ale co osobní zkušenost v politické práci?

Tam jsem se s nepříjemným jednáním, kdy by mi otevřeně bylo dáváno najevo, že jsem jako žena méně důležitá, téměř nesetkala. Možná mám jenom štěstí, ale možná se to nadsazuje. Zdá se mi, že nás muži v politice berou za partnery do diskuse.

Fakt?

Myslím si, že ano. Taková je moje zkušenost. Možná mně to dělají za zády, ale to pak já nevím. Aby mi přímo někdo dával najevo pohrdání, s tím jsem se nesetkala.

Když jsem si dělala rešerši, jak na tom jsme se zastoupením žen ve vyšších patrech české politiky, nevypadalo to moc optimisticky. Koneckonců i za vámi je ve vedení patnáct mužů.

Mně je také líto, že je tak málo žen, které jsou ochotné zapojovat se do politiky víc. Ne že by žádné nebyly, jednu dobu jsme byly ve straně tři místopředsedkyně, ale poměr žen je v české politice obecně nízký.

Je nízký i v členské základně?

Ano.

V nižších patrech to ale tak markantní není.

V komunální politice je to vyrovnanější. Zastupitelek, radních a starostek je víc, ale čím výš, tím je jich méně. Vysvětluji si to tím, že je velmi těžké skloubit tuhle práci s dalšími rolemi, které ženy chtějí zastávat. Pro jiné je zase představa tvrdých soubojů nepříjemná natolik, že se jich nechtějí zúčastňovat.

Vy jste se setkala s tvrdými boji? Potvrdíte, že obavy jsou namístě?

Politika vždycky není procházka růžovou zahradou. Čelíte různým tlakům, hodnocením, kritice ze všech stran. Od politických soupeřů, ale i zevnitř vlastní strany a jste pod drobnohledem veřejnosti. A není to práce, která je pevně ohraničená od–do. Spousta zasedání a jednání se koná po večerech, během víkendů. Časově je to velmi náročná záležitost.

Přesně o těchto překážkách mluví jeden z materiálů, který jsem našla přímo na stránkách Parlamentu. Kdyby se jednání po večerech a víkendech nekonala, hned by žen bylo víc.

S tím nesouhlasím, to je odtržené od reality. Mnozí si myslí, že politik je povolání, ale v nižších patrech to je zájmová činnost. Máte svou práci, která vás živí, a k tomu se ve volném čase věnujete politice, buď ve straně, nebo jako zastupitel ve své obci. Zasedání se proto nemohou konat v době, kdy jste v práci. Většina členů by se ve všední den nikdy nemohla sejít, museli by si na to vzít dovolenou. Chcete-li se s nimi vidět, musíte to udělat večer nebo o víkendu. Politiku nedělají jen ministři, starostové a parlament, ale tisíce lidí, kteří s žádnou placenou funkcí nemají nic společného. Pokud chtějí směřovat výš, musejí odvést práci zadarmo a ve volném čase. Tomu se musím přizpůsobit i já, protože se s nimi chci setkávat a chci znát jejich postoje. Proto ty večery, proto ty víkendy. Nevím, jak tohle změnit…

Jak to, že to jinde jde?

Myslíte v zahraničí?

Ano!

Prestiž má u nás politika nízkou, v zahraničí je vyšší, a proto jsou ženy ochotné obětovat jí víc. Ptala jsem se ve Švédsku kolegyň poslankyň, jak to je u nich. Švédsko má mnohem větší území než my, ale je běžné, že se stěhují do Stockholmu s celou rodinou. Všichni se přizpůsobí tomu, že žena dělá kariéru v politice, a tím pádem je tam mnohem snazší být matkou, partnerkou a političkou.

Vy jste si vybrala jako hobby politiku hodně mladá. Co vás k tomu přivedlo?

Politika mě zajímala vždycky, už od studií na gymnáziu jsem se věnovala spolkovým aktivitám. Když vznikla strana, která mi byla blízká svými hodnotami i svými otci zakladateli, tak jsem do ní vstoupila. Byla jsem zvědavá. TOP 09 byla nová, takže to bylo úplně jiné, než když vstupujete do tradiční strany. Byli jsme skupina nadšených lidí, kteří chtěli něco dělat. A protože moje původní profese souvisí s personalistikou, přijímala jsem v naší regionální organizaci na Praze 8 nové členy. To mělo dvě výhody: dělala jsem něco, co mi bylo blízké, a zároveň jsem poznala nově vstupující členy a všichni znali mě.

Škola vám vlastně dala mimořádné plus. Vyznáte se v charakterech, dovedete odhadnout, když lidé říkají, co si úplně nemyslí. To se asi hodí…

Přesto se stále učím. Tehdy jsem ani netušila, jak moc se mi schopnost odhadnout lidi bude hodit.

Jako člověk mimo politiku mívám pocit, že jsou debaty velmi vyhrocené, nešetří se v nich velkými slovy, ale mimo kamery si i největší protivníci poklidně klábosí. Nerozčiluje vás to?

Já k mnohým poslancům, zejména z extrémních stran a hnutí, necítím žádné přátelství ani mimo kamery a sněmovnu. S jinými mám vztah kolegiální, až přátelský. Za tím, co říkám před kamerou, si stojím, i když ji vypnou. Není to divadlo směrem k veřejnosti.

Populistická hnutí mají úspěch napříč světem, ale jak se s nimi jedná, když víte, že mají nereálné a neuskutečnitelné vize?

Pro mě je nepřijatelná rovina názorů, ve které se jde proti lidskosti. Je to pro mě jen těžko pochopitelné. S lidmi, kteří nejsou daleko od fašistických myšlenek, nejsem schopná najít společnou řeč.

Napadlo vás, že se takoví lidé dostanou do Parlamentu?

Napadlo. Lidé jsou stejní. I když se mění svět kolem nás a technologie a umělá inteligence nás posouvají, v jádru nás ovládají stejné strachy a obavy. Pokud je někdo umně využije, může být úspěšný úplně stejně, jako byli před více než sedmdesáti lety úspěšní jiní. Je nám to jako lidstvu přirozené.

Mám pro to pochopení, ale politici by měli být schopní démony v lidech neprobouzet a naopak je uklidňovat. Politici by měli rozptylovat obavy nejen slovy, ale i činy. Žijeme tady v míru, ale ve světě se válčí i dnes, a často jen proto, že tam využili strach jako prvotní impulz. Nemůžeme si myslet, že se nenecháme zmanipulovat, že jsme vůči tomu nějak odolní jen proto, že žijeme ve střední Evropě.

Jak to konkrétně chcete dělat?

Mluvit s lidmi o jejich obavách a poukazovat na to dobré. Byla jsem šokovaná, kolik lidí mi píše, že tu nechtějí žádné sirotky. Šlo o 40 dětí, ty se vejdou do jednoho autobusu, vždyť takového počtu dětí si v České republice nikdo ani nevšimne. V 90. letech jsme přijali desítky tisíc uprchlíků z bývalé Jugoslávie, a i když jsem byla dítě, nevšimla jsem si, že by nás to poškodilo. Poukazovat na iracionálnost strachu ze 40 dětí je nutné. Jsou to děti. Neohrožují ničí hodnoty ani životní standard.

Sama máte konkrétní zkušenost ze svých dobrovolnických aktivit. Znáte jiného politika, který by pracoval jako dobrovolník?

Je mezi nimi hodně skautů, jezdí na tábory s dětmi, mnozí se věnují charitě. Nemyslím si, že bych dělala něco extra výjimečného.

Když jste před lety pracovala jako dobrovolnice v dětských domovech v Arménii a v Maroku, dá se to pokládat i za „mladistvou“ touhu po dobrodružství, ale letos v létě jste pracovala v domově pro pacienty s Alzheimerovou nemocí… za tím je asi víc než touha po zážitcích.

Protože pomáhat je obohacující. Něco dáte a něco dostanete. Proto jezdím na tyhle cesty anebo na tábory pro děti ze znevýhodněného prostředí… vždycky jsem chtěla dělat smysluplné věci. Dělá mi radost dělat radost druhým.

Prý máte ráda citát: Chcete o něčem mluvit, požádejte muže, chcete-li něco změnit, požádejte ženu.

Ano, to řekla Margaret Thatcherová.

Ale jste obklopená muži, jak tedy chcete věci měnit?

Nemám ráda řečnění o tom, co by se mělo. Raději říkám: Pojďme něco udělat. Když jsme dřív pořádali srazy spolužáků z vysoké, byla jsem to já, kdo je organizoval. Nerada čekám s rukama v klíně. I když je v politice oblíbené hodně toho namluvit a méně toho dotáhnout, snažím se taková nebýt.

Na co z toho, co se vám podařilo dotáhnout, jste nejvíc pyšná?

Že se těm, kteří asistují lidem se zdravotním postižením, začalo proplácet zdravotní a sociální pojištění. V oblasti rodičovského příspěvku se podařilo prosadit části mého návrhu, i když to znamenalo, že si plusové body přivlastnila vláda. Drobné věci se nakonec dají změnit i z opozice. Pro mě je důležitější, když se něco povede zlepšit, než to, že u toho svítí moje jméno. Musíme počkat, až budeme ve vládě.

Kývla byste, kdyby vám nabídli post premiérky?

Jsem nohama na zemi a vím, že ve stavu, v jakém je nyní opozice, by mělo být naším hlavním cílem spojit síly, domluvit se a dostat se do příští vlády. Teď vůbec nepřemýšlím nad tím, jakou roli bych v ní zastávala, bylo by nabubřelé myslet si na nejvyšší místo. Čistě hypoteticky je ale předseda strany ten, kdo by měl být schopen přijmout odpovědnost postu premiéra.

Nebyla byste první ženou, která se dostala do čela strany ve chvíli, kdy na tom politický subjekt nebyl nejlépe, a nakonec byla i premiérkou.

Existuje na to dokonce studie, že ženy se na nejvyšší posty ve svých stranách i ve vládách dostávají ve chvílích, kdy je situace komplikovaná. Někdo to vtipně, ale pravdivě glosoval, že když je to natolik špatné, že se všichni muži shodnou, že u toho nechtějí být, tak se toho chopí žena a projeví svou nebojácnost. V tom je i ten výše zmíněný citát Margaret přesný.

Nabídku na předsedkyni TOP 09 jste dostala už před dvěma lety, proč jste ji tehdy nepřijala?

Necítila jsme se dost silná v kramflecích, ale teď jsem byla dva roky 1. místopředsedkyní a posunula jsem se zase o kus dál. Člověk by měl být schopen sebereflexe a vědět, na co je připraven a na co ještě ne. Zásadní byl i osobní důvod – plánovala jsem založit rodinu a připadalo mi to jen těžko skloubitelné a zvládnutelné s mými tehdejšími zkušenostmi.

Už rodinu nechcete?

Chci ji pořád, na tom se nic nezměnilo. Děti sice stále nemám a uvidím, jestli je vůbec budu mít, ale zpětně nelituji, že jsem do toho před dvěma lety nešla.

Vážně ne?

Ani trochu.

Vždyť dítě nemusí být překážkou.

Nebudeme si to malovat narůžovo, jednoduché to taky není. Je to velmi náročná, stresující a časově náročná práce. Když se v něčem necítím jistá, stresuje mě to víc. V některých věcech jsem potřebovala nasbírat zkušenosti, necítila jsem se dost silná, abych dvě takhle náročné role zvládla. Je třeba mít mimořádné zázemí doma. Mám skvělého manžela, v tomhle mám jeho velkou podporu a jsem velmi vděčná, že je takový, jaký je.

Přitom pochází ze Slovenska, z malého města, kde je tradiční role ženy dosud vnímaná konzervativněji. Kde se u něj vzala taková míra tolerance?

Je to výjimečný muž. Je moderní. Nemá předsudky, což je možná generační záležitost. Ženy teď dosahují vysokého vzdělání a mají zájem ho pak uplatnit, když do něj vložily tolik energie. U mladé generace mužů si všímám, že to vnímají pozitivněji, pro starší je to někdy stále problém.

Řekla byste o něm, že je feminista?

Ne. Z hlediska vnímání feminismu u nás, které je dost pokřivené, ani sama sebe neoznačím za feministku. Tou bych byla v zemích, jako je Írán, tam bych se omezením vzpouzela. U nás jsou si muži a ženy rovni, jsme rovnoprávní. Necítím se zapálená pro ženská práva a nemám potřebu zvyšovat hlas… ale přesto pořád vidím spoustu úskalí, která je potřeba překonávat. Na papíře nám naše společnost dává možnost skloubit práci a rodinu hezky, ale v reálu je to horší. Stále je nedostatek míst v předškolních zařízeních, stále je málo zkrácených úvazků, zaměstnavatelé nevycházejí vstříc potřebám žen, nevyužívají jejich potenciál, nevytvářejí jim trochu jiné podmínky, aby mohly pečovat o děti a realizovat se v práci, a taky pořád nemáme stejně vysoké platy jako muži na stejných pozicích.

Mám pocit, že negativní vnímání feminismu u nás přetrvává i proto, že se k němu nehlásí ženy jako vy.

Ano, ale v tomhle směru možná trochu racionálně volím praktické kroky ke změně, než abych ztrácela čas obhajobou feminismu jako takového.

Ve škole jste byla šprtka, nebo spíš drzoun?

Procházela jsem různými fázemi. Šla jsem na osmileté gymnázium z ne úplně dobré základní školy, takže jsem se v tom chvíli plácala a nebylo to jednoduché.

To osmileté gymnázium jste si sama prosadila proti vůli rodičů.

Ano a rodiče mi pak se studiem moc nepomohli. Na druhém stupni gymnázia už mě studium bavilo a konečně jsem se našla. Maturovala jsem se samými jedničkami. Možná mě někteří považovali za šprtku, ale v nehumanitních předmětech jsem rozhodně nijak neexcelovala.

Už tehdy se nějak projevovala snaha bojovat s autoritami nebo jste byla tichá, snaživá studentka?

Tak nějak se to ve mně kombinovalo. Jsem hlavně zvědavá. Politická práce mě baví i proto, že díky ní poznávám zákulisí mnoha oborů, uspokojuji tak svou zvědavost a pořád se něco učím. Proto jsem se možná tak našla v sociální oblasti. Ráda potkávám lidi, kteří svou práci dělají rádi, a těch je mezi nimi spousta. Když se seznámím se zajímavým a smysluplným projektem neziskovky, který reálně pomůže třeba ve vzdělávání, cítím fyzickou radost. Jezdím na přednášky do škol a při odjezdu si říkám: Tohle by mě bavilo taky. Klidně by to mohla být taky moje profese. Mohla bych učit.

Často jsme tu narážely na stresovou a časovou náročnost politiky. Co děláte pro to, abyste nevyhořela nebo jinak neonemocněla?

Nastavuji si priority. Největší relax je pro mě sport, a ještě o stupeň výš je sportování s mým manželem, to je pak ideální kombinace. On je vášnivý cyklista, já strašně ráda běhám. Sama jsem běžela asi patnáct půlmaratonů, jeden maraton, a dokonce kdysi dávno i ultramaraton. Naše dovolené se neobejdou bez sportu, v zimě rádi lyžujeme a běžkujeme, máme rádi turistiku. Spolu už jsme uběhli pár půlmaratonů a převzala jsem jeho nadšení pro silniční cyklistiku, což je krásný sport a moje velká láska, ale u nás v České republice je to trochu nebezpečná kratochvíle. Řidiči nás tady nemají v lásce.

Protože máme úzké silnice?

Tím to nebude, v Itálii jsou ještě užší, a přesto je tam ohleduplnost na úplně jiné úrovni…

Ten ultramaraton by mě zajímal víc!

Šlo konkrétně o závod Beskydská 7 – jde se nebo běží 92 kilometrů v Beskydech přes jednotlivé vrcholy. Celkově nastoupáte asi pět tisíc metrů. Musí se jít ve dvojici, kvůli bezpečnosti, tehdy jsme to běželi a šli s kamarádem. Trénovala jsem spoustu měsíců, ale deset kilometrů před cílem jsem kvůli bolestem kolene musela odstoupit. Tudíž jsem dala jen 82 kilometrů a parťák dokončil sám. Byl to velmi silný zážitek, a kdybych někdy měla zase více času, tak se do toho pustím znovu.

A kromě sportu, co děláte pro svou duševní hygienu?

Zásadní je dobře se vyspat a jíst zdravě. A nejdůležitější je pořád myslet na to, že to nejzásadnější v životě je rodina a zdraví – moje i mých blízkých, ty ostatní věci je nutné brát s nadhledem. Když mě novinář přistihne při něčem, co nevím, umím to přiznat. Já vím, že se bez politiky obejdu, můj svět se nezboří, když nebude součástí mého života.

Nepostavila jste si ji na piedestal?

Není to moje droga. Setkala jsem se i na komunální úrovni s lidmi, kteří jsou do politiky tak dlouho ponoření, že ztratili odstup. Potkávala jsem je už jako mladá a dělám tedy všechno pro to, aby mě to nepotkalo.

A když jsme u toho, co jste dneska jedla?

Ha, teď jste mě nachytala. Měla jsem smažený květák s bramborem.

Čekala jsem, že mi řeknete, že jste na jídlo neměla čas, když se toho tolik stalo.

Nejsem příznivkyně supermanů, kteří staví na odiv, že pracují šestnáct až osmnáct hodin denně, a nebudu nikoho jmenovat, pan premiér není jediný, kdo z workoholismu dělá plus. Není to normální a dlouhodobě to není ničím přínosné. Přísloví praví, že tupou sekerou sice sekat můžeš, ale bude ti to trvat déle a bude tě to stát spoustu sil. Je lepší si odpočinout a dělat věci pořádně.

Přesto právě workoholismus mnozí obdivují.

Svým způsobem je to pochopitelné, extrémní pracovitost je něco, co obvykle lidé sami nedokážou, a proto se za to sbírají plusové body, ale je to velmi špatný příklad. Život není jen práce. Abyste měli dobré vztahy, musíte si na ně vyhradit nějaký čas. Pro mě je úspěšný takový člověk, který je šťastný a sám se takto definuje. Bohatství není úspěch, na to je náš čas na světě moc krátký. Když prožijeme šťastný život a na jeho konci si budeme moci říct: bylo to krásné, byl jsem šťastný, to je podle mě úspěch.

Jste šťastná?

Já moc. Mám skvělého muže, s ním jsem šťastná. Baví mě moje práce. Ráda se učím nové věci, protože to mě vždycky bavilo, a stále jsem zdravá. Doufám, že mi to vydrží. 

Zroj: Vlasta.cz, Alena Němečková, 15. 8. 2020