Adamová: Nenarodila jsem se se stříbrnou lžičkou v puse

15.4.2020

Mám pocit, že jim moje politické angažmá ukázalo, že politiku může jít dělat skutečně každý, kdo má zájem. A že to není jen pro hrstku vyvolených.

Adamová: Nenarodila jsem se se stříbrnou lžičkou v puse

Pětatřicetiletá Markéta Pekarová Adamová vnáší do české politiky poměrně nevídané věci – mládí, půvab, vzdělanost a zároveň hledání smyslu nejen v práci, ale ve všem, co dělá. Nebála se odporovat rodičům, kteří ji viděli za výrobním pásem v továrně, nebála se v době dovolené vyrazit do Arménie pomáhat sirotkům. A nebojí se ani toho, co bude, až jednou v politice skončí. V rozhovoru pro LP-Life.cz prozradila, jak nejraději tráví volný čas, co ji baví na mužích, i to, jak si užívá manželství s partnerem, jehož profese je politice na míle vzdálená.

Co vás baví na mužích a čím se u vás okamžitě „pohřbí“?

Jsem staromil, takže jsem ráda, když jsou muži galantní, vychovaní a je to součást jejich bontonu. A čím se pohřbí? Nemám ráda burany, asi jako každá žena.

V politice pracujete s politiky, kteří jsou tam dvakrát nebo třikrát déle. Co je na nich nejhorší?

Je to podobné jako v každé jiné profesi, postupně získáváte zkušenosti a oni jich mají nejvíc. Pamatují různé věci, kauzy, které se děly, mají do nich vhled. A ta „historická“ paměť je i v politice docela zásadní věc. Takže to je určitě plus všech, kteří jsou v politice dlouho. Co je naopak složitější, je to, že někteří ztrácejí kontakt se světem vně politiky. Na život se dívají zkreslenějšíma očima. To je riziko, kterému se já sama snažím vyhnout, abych nezabředla do toho politického úhlu pohledu na svět.

Vzpomenete si na nějaké politické trapasy?

Nemám chuť si takové věci pamatovat. Možná je to takový lék, jak se z takové nepříjemné věci dostat. (smích)

Ovlivňuje politika vaši životosprávu?

Určitě! V politice se hůře dodržuje jakýkoliv pravidelnější režim stravování. Spousta lidí tady přibere, ale to se u mě naštěstí neděje. Je to asi tím, že když už nejím pravidelně, tak se snažím jíst zdravě.

Prý také hodně sportujete…

Sportuju, co mi čas dovolí. Od té doby, co jsem předsedkyní strany, jsem ve sportovním útlumu. Je to více práce a úplně vnímám, jak mi nezbývá energie na to jít si zasportovat. Ale obecně je to moje forma relaxace. Vždycky jsem běhala a v zimě jsem byla hodně na lyžích a běžkách. A v létě jezdíme s manželem hodně na kole.

Je pravda, že jste uběhla i maraton?

Je!

A jak jste na to trénovala?

Trénovala jsem poctivě. Nejsem ten typ běžce, který by se hecnul a vsadil, že za 14 dnů si to zkusí zaběhnout. Já jsem trénovala třikrát týdně 10 kilometrů, dokonce jsem byla na závodě Beskydská sedmička, což je zdolávání sedmi beskydských vrcholů. Tehdy jsem ho ale nedokončila, protože to je opravdu „ultra“, stopla jsem to v 82 kilometrech.

Říkáte, že vám teď přibylo hodně práce, zároveň jste ale dříve několikrát zmínila, že byste uvítala s manželem děti. Jak to zkombinujete?

Žádné děti nemám, takže se mi to zatím kombinuje snadno. (smích)

A když to přijde, budete něco razantně měnit?

Určitě nebudu odcházet z funkce, kterou dělám. Ale já to v tuto chvíli upřímně nechci moc řešit. Není to tak, že bychom děti neměli, protože nechceme. Naopak je chceme, ale zatím je nemáme, takže to není úplně příjemné.

Jak manžel zvládá to, že jste známá politička? Spousta mužů by to nedala…

Můj manžel to zvládá perfektně. Je na mě hrdý, nepociťuje žádnou žárlivost, že jsem známá. Samozřejmě někdy je ta známost na obtíž, to nezastírám. Ani mně samotné není vždy příjemné, když mě lidé stále oslovují nebo se ke mně vyjadřují. A ne vždy jsou ty projevy úplně pochvalné. Ale vnímám to jako součást politiky.

Takže se vám stává, že jdete někde na večeři a tam na vás neznámí lidé mluví?

Ano. Stává se i to, že si o vás povídají u druhého stolu. Ale to mě nepřekvapuje.

Váš manžel je programátor. Jak vnímá politiku? To je přece něco úplně jiného…

Je to pro něj zajímavý vhled do toho, jak politika funguje. Začal se o ni více zajímat, hodně o ní společně mluvíme.

Když jste spolu sami, jak nejraději trávíte čas? Co jsou vaše společné zájmy?

Sport, je to i manželova vášeň. On je teda mnohem aktivnější sportovec než já. Ale když máme možnost, tak spolu jedeme na kolo nebo lyže. Vyrážíme i večer na běžky, vezmeme si čelovku a užíváme si prázdnější les.

Hecujete se vzájemně?

Já soutěživá nejsem, ale manžel je. A občas dochází k takovému popichování. Třeba když u sportu mluvím, tak mi říká, abych se do toho více opřela. On se potřebuje tím sportem více ničit. (smích)

Brali jste se před čtyřmi lety. Baví vás manželství?

Je to super! Pokud máte toho pravého nebo tu pravou, tak nemůže být nic lepšího.

Věříte v lásku na celý život?

Určitě!

Co vás dokáže nejvíce rozesmát?

Mám ráda humor a dobrou komedii. Nebo se dost zasměju s manželem, máme podobný smysl pro humor a umíme si ze sebe dělat srandu.

Jaké máte zlozvyky?

Ráda si pospím. Nejsem ranní ptáče a ne vždy se mi úplně dobře vstává a funguje. Jsem po ránu na okolí i trochu nevrlejší. (smích) Ale zlozvyky? Nekouřím, alkohol piju střídmě, takže ty klasické zlozvyky mám dost pod kontrolou. Spíše jsem člověk, který si zdravý životní styl celkem hlídá. Naučila jsem se ho mít za přirozený a není to pro mě přemáhání.

Pocházíte z dělnické rodiny, byla jste první, kdo měl maturitu a vysokou školu. A někde jste dříve prohlásila, že vás rodiče od studia zrazovali, nechtěli vás „pustit“ do Prahy…

Táta je řezník a dlouho pracoval na jatkách, maminka je vyučená švadlena a pracovala jako šička v továrně. A oba měli na mou budoucnost jiný pohled. Neříkám, že by přímo pohrdali tím, že bych nedělala manuální práci, ale vnímali to tak, že já pohrdám manuální prací, když jsem chtěla jít studovat. Ze začátku neuměli přijmout, že já sama sebe v manuální práci nevidím. Takže to v období puberty bylo složitější, vymezovala jsem si prostor.

Ale na druhou stranu jsou rodiče natolik tolerantní a otevření ve své výchově, že k nám dětem vždy přistupovali tak, že za svá rozhodnutí musíme nést odpovědnost. Nechávali nás dělat si věci po svém a nemluvili nám do našich rozhodnutí. Takže já jsem se už během vysokoškolských studií musela živit sama a v mnoha věcech jsem si to musela „zasloužit“.

Ale nakonec to vnímám pozitivně. I když v tom věku jsem to tak možná nevnímala, mrzelo mě, když jsem viděla spolužáky na gymnáziu, které rodiče podporují a naopak chtějí, aby měli co nejkvalitnější vzdělání. Ale zpětně musím říct, že mě vedli k mimořádné pracovitosti, ke slušnosti a k tomu, abych se nespoléhala na to, že mi někdo může něco dát a postará se o mě. Myslím, že i proto jsem pravicově smýšlející, byť pocházím z prostředí, které přirozeněji tíhne k levicovým myšlenkám.

Bavíte se společně o politice, když se vidíte?

Bavíme, ale ne že bychom tím trávili veškerý náš hovor. Spíše si řekneme, co je nového.

Vnímají podobně jako další lidé politiku jako nepřístupnou? Neříkají, že je to jiný svět?

To ne, naši to tak nevnímají. Mám pocit, že jim moje politické angažmá ukázalo, že politiku může jít dělat skutečně každý, kdo má zájem. A že to není jen pro hrstku vyvolených. Já jsem se nenarodila s nějakou stříbrnou lžičkou v puse, a přestože mě k tomu nikdo v okolí nevedl, tak jsem si k tomu přicházela sama. Pokud máte zájem, máte možnost dosáhnout i toho, že zasedáte ve Sněmovně. A proto na to rodiče nepohlíží tak, že je vše odtržené od reality.

Co byste asi dělala, kdybyste nebyla političkou?

Já už jsem teď v politice deset let, takže je to poměrně dlouho. Předtím jsem se věnovala personalistice a oblasti HR. Takže to je moje základní vzdělání.

Chtěla byste se k tomu někdy vrátit?

Určitě nechci být v politice celý život. Ani si nemyslím, že to je zdravé. (smích) A tím, že jsem začala v mladém věku, bych v budoucnu mohla jít do jiné oblasti. V politice se věnuju sociální oblasti, která mě hodně naplňuje, jsem člověk, který potřebuje vidět smysl své práce. Takže vím jistě, že až odejdu z politiky, tak se budu věnovat něčemu, co mi dává opravdu hluboký smysl. Není to pro mě jen o tom vydělat peníze, to je až druhořadé.

Zřejmě s tím souvisí i to, že jste v minulosti pracovala jako dobrovolník v dětských domovech pro sirotky v Maroku a Arménii. Jak jste se k tomu dostala?

Svého času jsem chtěla cestovat jinak než tak, že navštívím nějakou zemi nebo město a strávím tam 14 dní dovolené. Chtěla jsem, aby moje cesta byla blíže lidem, kteří tam žijí. A dobrovolničení mi v tom dávalo ten největší smysl.

Využila jsem k tomu běžně dostupné projekty, kterých je obrovské množství. Můžete si vybírat z různých oblastí a aktivit, ať už jsou to ochrana životního prostředí, péče v sociální službě nebo kulturní záležitosti. A dostala jsem se k projektům, kde byla možnost pracovat v dětských domovech. Vždycky jsem si v létě vzala v práci dovolenou na tři týdny a jela ji takto strávit. (smích)

Spousta lidí si samozřejmě klepala na čelo, že trávím dovolenou další prací, ale mně to nesmírně naplňovalo. Navíc úplně jinak poznáte tu zemi, když máte možnost tam být s místními. Když přijede do nějakého resortu, tak jste tam zavření a zemi nepoznáváte.

Jak to probíhalo?

V Arménii jsme část dne trávili rekonstrukcí domu, ve kterém sirotci žili, a druhou část dne jsme dětem vytvářeli program. Hráli jsme s nimi fotbal nebo nějaké jiné hry. Samozřejmě jsme si s nimi nerozuměli, protože děti neuměly anglicky… Přesto jsme je museli zaujmout a zaktivizovat.

Děti tam zrovna měly školní prázdniny, takže nechodily do školy a neměly žádnou náplň dne. Takže tam jen bezcílně „plandaly“ po areálu. Ze začátku pro nás bylo těžké namotivovat je k tomu, aby chtěly něco dělat, protože už byly na nudu zvyklé. Třeba jsme je chtěli vzít na výlet, ale ony nechtěly, byly apatické. A to se mi zarylo jako velká vzpomínka.

A pak jsem byla v Maroku, kde jsem se více věnovala dětem. Bylo nás tam méně cizinců a více Maročanů, takže to bylo zase trochu jiné.

Jak vypadá komunikace s dětmi, kterým nerozumíte?

Ruce, nohy a učíte je pár základních anglických slov. (smích)

Podívejte se na rychlou zpověď předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové.

Zdroj: LP-Life.cz, 15.4.2020